Budíček se nekonal.
Paní Gita a já jsme byli první vzhůru.
Potichu jsme se vyplížili z ložnice.
Vyrobili jsme snídaně pro všechny a když se všichni najedli, nechala si Paní Alici k ruce a nás zbylé poslala stěhovat věci Paní Jil.
Já s Blonďákem jsme vytahovali věci z auta a Nána stavěla multifunkční postel pro Paní Jil.
Byla to mohutná ocelová konstrukce, jejíž spodní část tvořila klec, na které bylo rozměrné lůžko. Nad lůžkem byl na čtyřech sloupech baldachýn. Vše bylo opatřeno spoustou vázacích bodů a klec samozřejmě bezpečnostním systémem.
Vedle klece stálo velké křeslo, či spíš trůn s rozevírací přední částí sedátka.
Celý trůn stál na čtyřech masivních nohách, které dole končily v krabici s několika otvory a výstupky.
Následoval noční stolek s lampičkou, skříně a další drobnosti.
Oběd jsme snědli za pochodu mezi prací a tak jsme se sešli až u večeře.
Navzdory všemu v dobré náladě a pohodě.
Paní Gita nám všem rozepsala hlídky. Dámy se měly střídat do půlnoci a otroci od půlnoci do rána.
Večer jsme s Dámami seděli a povídali si. I Nána byla opět Rudolfem. Dámy se začaly nudit a vytáhly kostky.
Nakonec šly Dámy spát až po třetí hodině ráno a my, otroci vůbec.
Spal jsem jen pár hodin, ale až dopoledne. Když jsem se vykutálel z pelechu, Rudolf ještě spal. Dámy s Alicí jsem zastihl ve veselém hovoru.
Ještě jsem měl mokré vlasy po rychlé sprše.
Paní Gita mi nařídila vydatně posnídat dle vlastní chuti.
Když jsem se zeptal, jestli si ještě někdo dá míchaná vajíčka, musel jsem jich udělat nakonec čtyřicet.
Přitom mě napadlo, že máme málo chleba. Alice mě ale uklidnila, že v mrazáku je dvanáct bochníků.
Po opožděné snídani jsme začali se stěhováním do našeho nového bydliště.
Jelikož se tam dalo jít buď přes dvůr, nebo vnitřkem, ale třikrát tak daleko, nosili jsme vše přes dvůr.
Překvapilo nás, že jsme od Paní Gity dostali podobnou postel, jako měla Paní Jil.
Při práci jsme rychle zapomněli na hrozící nebezpečí.
Zrovna jsme s Alicí nesli velký koš plný věcí, když se kdesi vně tvrze ozvalo zakvílení motoru auta a něco narazilo do vrat. Masivní konstrukce z trámů sice náraz vydržela, ale dvířka se poroučela k zemi.
Vzniklým otvorem dovnitř vběhl hubený muž se samopalem v ruce a řval německy, ať dáme ruce nahoru. Oba jsme uposlechli.
Za hubeňourem se dovnitř přiřítil velký chlap s osmahlou pletí a za ním Čubka.
Všichni byli ozbrojeni.
Čubka došel až k nám.
"Konečně. Konečně jsem se dočkal! Kde máte tu starou rašpli?"
"Jestli myslíš mě, tak jsem tady, ty pitomče!" Ozvalo se ze vchodových dveří.
"Výborně! Kde máte tu bělohlavou krysu? Všichni vylezte!"
Paní Gita vyšla na dvůr. Rudolf za ní.
"Dejte si všichni ruce za hlavy a pochodem vchod za mnou. A žádný blbiny. Do zad vám budou mířit kámoši."
Vykročil směrem ke vchodovým dveřím. Prošel recepcí a neomylně nás dovedl do sálu.
Zastavil uprostřed a rozhlédl se.
"Tady se mi bude líbit. A nebojte se. Nezabiju vás. Chci se s vámi nejdřív pobavit a kluci taky!"
Policejními pouty připoutal Rudolfa ke kruhu ve zdi a mě zamkl v kleci.
Když mě zamykal, všiml jsem si, že má asi hrudník omotaný nějakým obinadlem. Neměl viditelné poprsí, ale i tak se sotva zapl do modré kombinézy.
Zbylí dva raubíři se zatím bavili tím, že střídavě vždy jeden Paní a Alici ohrožoval zbraní a druhý je osahával.
Čubka se k nim otočil a něco na ně vyštěkl. Přestali s osaháváním a začali obě ženy zbavovat oblečení. Doslova ho z nich rvali.
"Nezlobte se na ně. Oba byli v tom lapáku moc dlouho. Ale vy máte přeci trochu násilí rády, že?" Dobíral si je Čubka a dobře se přitom bavil.
Paní Gita se na něj zářivě usmála. Stála nahá a bosá na dlaždicích. Ani se nesnažila zakrývat svou nahotu.
"Miluju bolest a těším se, až ti rozsekám kůži bejkovcem, ty zmetku!"
Čubka zrudl a postoupil k ní.
"Tak rozsekat kůži... Hmmm..." A dal Paní Gitě facku, až se zapotácela.
Paní si otřela krev, která se jí spustila z nosu a napřímila se. Ruka jí vystřelila a zasáhla Čubku přímo na solar plexus.
Čubka se zlomil v pase. Oba zbylí lumpové začali Paní Gitu surově bít.
Jak byli všichni zaujatí svou činností, nevšimli si, že mi Alice odemkla klec a ve dveřích se objevil Blonďák.
Kývli jsme na sebe a skočili na ty dva.
Tmavého vazouna jsem složil docela snadno. Jak byl rozkročený, nakopl jsem ho vší silou mezi nohy. Jak se skládal k zemi, upadl na svou zbraň.
Viděl jsem, jak se nadzvedl na rukou a sáhl po ní. Vší silou jsem mu dupl na zápěstí a kopl ho pod rameno.
Chlap zavyl.
Znovu jsem ho vší silou kopl do boku a chtěl mu vzít zbraň, když se za mnou ozval poděšený výkřik.
Chtěl jsem se ohlédnout, ale nestihl jsem to. Někdo mi vypnul obraz a poslední můj vjem byla německá nadávka.
Někdo mě plácal po tvářích.
Pomalu se začalo rozednívat. Nad sebou jsem uviděl Alicinu tvář.
"Haló, pane, jsou doma?"
Potřeboval jsem si srovnat myšlenky.
Hlava mě bolela jako střep a chtělo se mi spát. Strašně moc spát.
"Ne! Neusínej! Slyšíš! Budeš vzhůru, to je rozkaz!" Byl to hlas Paní Gity. Ostrý, panovačný.
"Jestli usneš, rozsekám ti prdel na cáry!"
Podařilo se mi zmobilizovat síly a překonat slabost.
Začaly mi docházet souvislosti.
"Kdo mě praštil?"
"No kdo. Ten hubeňour tě třísknul pažbou. Ale už nikoho netřískne. Nikdy."
"Kde je?" Zeptal jsem se a pokusil se zvednout na loktech. Začaly se mi vracet síly.
Paní Gita s Alicí mě opatrně posadily.
V sále byla spousta lidí. Dva muži v černých kombinézách právě odnášeli hubeňoura. Měl overal na hrudi prosáklý krví.
Paní Jil seděla zhroucená na křesle a k ní byla skloněná drobná postava, také v černé kombinéze. Něco Paní Jil tiše říkala.
Ta pokývala hlavou a otřela si slzy.
Drobná postava se otočila a vykročila ke mně. Poznal jsem Paní Justu.
Sklonila se ke mně a tiše se zeptala, jak mi je.
Odpověděl jsem, že už líp, ale že mě bolí hlava a mám trochu závrať.
"To buď rád, že se tě má co bolet. Měl jsi štěstí, že byl tak blízko, že nemohl otočit zbraň a střílet. Tenhle grázl mi postřelil Freda."
"Je to moc vážné?" Optal jsem se.
"Bude zase fit, ale chytl jednu střelu do nohy a jednu do boku. Naštěstí jen do svalu."
"To jsem rád. Chyběl by mi."
Paní Justa se zasmála. "Ty hormony mu lezou na mozek. Za chvíli mi bude svádět otroka!" A zazubila se na Dámy, které mě udržovaly vsedě.
Řekl jsem, že zkusím vstát. Tři Dámy mi pomohly na nohy.
Svět se se mnou zahoupal. Z druhé strany sálu přišla Paní Jil, podpíraná Blonďákem. Ten měl opuchlou tvář a na sobě skvrny od krve. Dostal totiž ránu a přišel o dva zuby.
Na něco jsem si vzpomněl.
"Paní Gito, neublížili vám?"
Paní se uchechtla. "Pamatuješ se, co jsem tě učila při sebeobraně? Povolený sval se nedá jen tak zhmoždit. Budu mít jen pár modřin."
"Děkuju vám. Odlákala jste je perfektně."
"No, dost kecání. Pojď si sednout, ať se nám tu nezkácíš."
Dámy mě odvedly k trůnu Paní Gity a posadily na něj.
Tím se mi otevřel pohled na celý sál.
Čubka s vazounem byli spoutáni do kozelce a leželi na podlaze.
Paní Justa organizovala celou akci.
Přistoupila k Paní Gitě a něco s ní řešila. Paní Gita jí cosi odsouhlasila a kývla směrem k Rudolfovi, který se zrovna snažil srovnat křesla, která při rvačce popadala.
Na dotaz Paní Justy Rudolf pokýval hlavou a následován Justou a dvěma odnášenými lotry odešel ze sálu.
Díval jsem se za nimi a přemýšlel, kam je nesou.
"Nekoumej nad tím a raději to zapomeň. Jsou věci, které nechceš vědět." Paní Gita jako by mi četla myšlenky.
Podíval jsem se jí do očí. Pohladila mě po hlavě a ohmatala mi bouli.
"No, to bude slušný otřes mozku."
Alice mi zatím přinesla vodu.
"Co se stalo Paní Jil?"
"Je trochu v šoku. Zastřelila toho chlapa, který tě praštil. Měla u sebe mou pistoli." Řekla Paní Gita a vysvětlila mi co se stalo. Než vyšla s Rudolfem na dvůr, dala pistoli Paní Jil a řekla jí ať se schovají. Netušila, že Jil umí s pistolí zacházet. Když mě hubeňour praštil, odskočil dozadu, aby mohl namířit a vystřelit. V tu chvíli ho Jil zasáhla. Byla od něj jen asi tři metry, tak nemohla minout.
"Děkuji vám, Paní Gito za vaši oběť. Mohli vás zastřelit."
"Oni si chtěli zchladit žáhu. To na mrtvole nejde. Až ti bude líp, osobně poděkuješ Paní Jil." A mrkla na mě s šibalským úsměvem.
Zase se mi chtělo spát.
Probudil mě muž v bílém plášti. Trochu bolestivě mi osahal už tak bolavý kedluben a nařídil mi klid na lůžku, studené obklady a dal mi plato léků na bolest.
Alice s Paní Gitou mě dovedly do naší nové ložnice a uložily na postel. Na noční stolek mi daly studený sladký čaj a Paní Gita mi dala chladivý obklad. Popřály mi dobrou noc a odešly.
Konečně jsem mohl spát.
Paní Gita a já jsme byli první vzhůru.
Potichu jsme se vyplížili z ložnice.
Vyrobili jsme snídaně pro všechny a když se všichni najedli, nechala si Paní Alici k ruce a nás zbylé poslala stěhovat věci Paní Jil.
Já s Blonďákem jsme vytahovali věci z auta a Nána stavěla multifunkční postel pro Paní Jil.
Byla to mohutná ocelová konstrukce, jejíž spodní část tvořila klec, na které bylo rozměrné lůžko. Nad lůžkem byl na čtyřech sloupech baldachýn. Vše bylo opatřeno spoustou vázacích bodů a klec samozřejmě bezpečnostním systémem.
Vedle klece stálo velké křeslo, či spíš trůn s rozevírací přední částí sedátka.
Celý trůn stál na čtyřech masivních nohách, které dole končily v krabici s několika otvory a výstupky.
Následoval noční stolek s lampičkou, skříně a další drobnosti.
Oběd jsme snědli za pochodu mezi prací a tak jsme se sešli až u večeře.
Navzdory všemu v dobré náladě a pohodě.
Paní Gita nám všem rozepsala hlídky. Dámy se měly střídat do půlnoci a otroci od půlnoci do rána.
Večer jsme s Dámami seděli a povídali si. I Nána byla opět Rudolfem. Dámy se začaly nudit a vytáhly kostky.
Nakonec šly Dámy spát až po třetí hodině ráno a my, otroci vůbec.
Spal jsem jen pár hodin, ale až dopoledne. Když jsem se vykutálel z pelechu, Rudolf ještě spal. Dámy s Alicí jsem zastihl ve veselém hovoru.
Ještě jsem měl mokré vlasy po rychlé sprše.
Paní Gita mi nařídila vydatně posnídat dle vlastní chuti.
Když jsem se zeptal, jestli si ještě někdo dá míchaná vajíčka, musel jsem jich udělat nakonec čtyřicet.
Přitom mě napadlo, že máme málo chleba. Alice mě ale uklidnila, že v mrazáku je dvanáct bochníků.
Po opožděné snídani jsme začali se stěhováním do našeho nového bydliště.
Jelikož se tam dalo jít buď přes dvůr, nebo vnitřkem, ale třikrát tak daleko, nosili jsme vše přes dvůr.
Překvapilo nás, že jsme od Paní Gity dostali podobnou postel, jako měla Paní Jil.
Při práci jsme rychle zapomněli na hrozící nebezpečí.
Zrovna jsme s Alicí nesli velký koš plný věcí, když se kdesi vně tvrze ozvalo zakvílení motoru auta a něco narazilo do vrat. Masivní konstrukce z trámů sice náraz vydržela, ale dvířka se poroučela k zemi.
Vzniklým otvorem dovnitř vběhl hubený muž se samopalem v ruce a řval německy, ať dáme ruce nahoru. Oba jsme uposlechli.
Za hubeňourem se dovnitř přiřítil velký chlap s osmahlou pletí a za ním Čubka.
Všichni byli ozbrojeni.
Čubka došel až k nám.
"Konečně. Konečně jsem se dočkal! Kde máte tu starou rašpli?"
"Jestli myslíš mě, tak jsem tady, ty pitomče!" Ozvalo se ze vchodových dveří.
"Výborně! Kde máte tu bělohlavou krysu? Všichni vylezte!"
Paní Gita vyšla na dvůr. Rudolf za ní.
"Dejte si všichni ruce za hlavy a pochodem vchod za mnou. A žádný blbiny. Do zad vám budou mířit kámoši."
Vykročil směrem ke vchodovým dveřím. Prošel recepcí a neomylně nás dovedl do sálu.
Zastavil uprostřed a rozhlédl se.
"Tady se mi bude líbit. A nebojte se. Nezabiju vás. Chci se s vámi nejdřív pobavit a kluci taky!"
Policejními pouty připoutal Rudolfa ke kruhu ve zdi a mě zamkl v kleci.
Když mě zamykal, všiml jsem si, že má asi hrudník omotaný nějakým obinadlem. Neměl viditelné poprsí, ale i tak se sotva zapl do modré kombinézy.
Zbylí dva raubíři se zatím bavili tím, že střídavě vždy jeden Paní a Alici ohrožoval zbraní a druhý je osahával.
Čubka se k nim otočil a něco na ně vyštěkl. Přestali s osaháváním a začali obě ženy zbavovat oblečení. Doslova ho z nich rvali.
"Nezlobte se na ně. Oba byli v tom lapáku moc dlouho. Ale vy máte přeci trochu násilí rády, že?" Dobíral si je Čubka a dobře se přitom bavil.
Paní Gita se na něj zářivě usmála. Stála nahá a bosá na dlaždicích. Ani se nesnažila zakrývat svou nahotu.
"Miluju bolest a těším se, až ti rozsekám kůži bejkovcem, ty zmetku!"
Čubka zrudl a postoupil k ní.
"Tak rozsekat kůži... Hmmm..." A dal Paní Gitě facku, až se zapotácela.
Paní si otřela krev, která se jí spustila z nosu a napřímila se. Ruka jí vystřelila a zasáhla Čubku přímo na solar plexus.
Čubka se zlomil v pase. Oba zbylí lumpové začali Paní Gitu surově bít.
Jak byli všichni zaujatí svou činností, nevšimli si, že mi Alice odemkla klec a ve dveřích se objevil Blonďák.
Kývli jsme na sebe a skočili na ty dva.
Tmavého vazouna jsem složil docela snadno. Jak byl rozkročený, nakopl jsem ho vší silou mezi nohy. Jak se skládal k zemi, upadl na svou zbraň.
Viděl jsem, jak se nadzvedl na rukou a sáhl po ní. Vší silou jsem mu dupl na zápěstí a kopl ho pod rameno.
Chlap zavyl.
Znovu jsem ho vší silou kopl do boku a chtěl mu vzít zbraň, když se za mnou ozval poděšený výkřik.
Chtěl jsem se ohlédnout, ale nestihl jsem to. Někdo mi vypnul obraz a poslední můj vjem byla německá nadávka.
Někdo mě plácal po tvářích.
Pomalu se začalo rozednívat. Nad sebou jsem uviděl Alicinu tvář.
"Haló, pane, jsou doma?"
Potřeboval jsem si srovnat myšlenky.
Hlava mě bolela jako střep a chtělo se mi spát. Strašně moc spát.
"Ne! Neusínej! Slyšíš! Budeš vzhůru, to je rozkaz!" Byl to hlas Paní Gity. Ostrý, panovačný.
"Jestli usneš, rozsekám ti prdel na cáry!"
Podařilo se mi zmobilizovat síly a překonat slabost.
Začaly mi docházet souvislosti.
"Kdo mě praštil?"
"No kdo. Ten hubeňour tě třísknul pažbou. Ale už nikoho netřískne. Nikdy."
"Kde je?" Zeptal jsem se a pokusil se zvednout na loktech. Začaly se mi vracet síly.
Paní Gita s Alicí mě opatrně posadily.
V sále byla spousta lidí. Dva muži v černých kombinézách právě odnášeli hubeňoura. Měl overal na hrudi prosáklý krví.
Paní Jil seděla zhroucená na křesle a k ní byla skloněná drobná postava, také v černé kombinéze. Něco Paní Jil tiše říkala.
Ta pokývala hlavou a otřela si slzy.
Drobná postava se otočila a vykročila ke mně. Poznal jsem Paní Justu.
Sklonila se ke mně a tiše se zeptala, jak mi je.
Odpověděl jsem, že už líp, ale že mě bolí hlava a mám trochu závrať.
"To buď rád, že se tě má co bolet. Měl jsi štěstí, že byl tak blízko, že nemohl otočit zbraň a střílet. Tenhle grázl mi postřelil Freda."
"Je to moc vážné?" Optal jsem se.
"Bude zase fit, ale chytl jednu střelu do nohy a jednu do boku. Naštěstí jen do svalu."
"To jsem rád. Chyběl by mi."
Paní Justa se zasmála. "Ty hormony mu lezou na mozek. Za chvíli mi bude svádět otroka!" A zazubila se na Dámy, které mě udržovaly vsedě.
Řekl jsem, že zkusím vstát. Tři Dámy mi pomohly na nohy.
Svět se se mnou zahoupal. Z druhé strany sálu přišla Paní Jil, podpíraná Blonďákem. Ten měl opuchlou tvář a na sobě skvrny od krve. Dostal totiž ránu a přišel o dva zuby.
Na něco jsem si vzpomněl.
"Paní Gito, neublížili vám?"
Paní se uchechtla. "Pamatuješ se, co jsem tě učila při sebeobraně? Povolený sval se nedá jen tak zhmoždit. Budu mít jen pár modřin."
"Děkuju vám. Odlákala jste je perfektně."
"No, dost kecání. Pojď si sednout, ať se nám tu nezkácíš."
Dámy mě odvedly k trůnu Paní Gity a posadily na něj.
Tím se mi otevřel pohled na celý sál.
Čubka s vazounem byli spoutáni do kozelce a leželi na podlaze.
Paní Justa organizovala celou akci.
Přistoupila k Paní Gitě a něco s ní řešila. Paní Gita jí cosi odsouhlasila a kývla směrem k Rudolfovi, který se zrovna snažil srovnat křesla, která při rvačce popadala.
Na dotaz Paní Justy Rudolf pokýval hlavou a následován Justou a dvěma odnášenými lotry odešel ze sálu.
Díval jsem se za nimi a přemýšlel, kam je nesou.
"Nekoumej nad tím a raději to zapomeň. Jsou věci, které nechceš vědět." Paní Gita jako by mi četla myšlenky.
Podíval jsem se jí do očí. Pohladila mě po hlavě a ohmatala mi bouli.
"No, to bude slušný otřes mozku."
Alice mi zatím přinesla vodu.
"Co se stalo Paní Jil?"
"Je trochu v šoku. Zastřelila toho chlapa, který tě praštil. Měla u sebe mou pistoli." Řekla Paní Gita a vysvětlila mi co se stalo. Než vyšla s Rudolfem na dvůr, dala pistoli Paní Jil a řekla jí ať se schovají. Netušila, že Jil umí s pistolí zacházet. Když mě hubeňour praštil, odskočil dozadu, aby mohl namířit a vystřelit. V tu chvíli ho Jil zasáhla. Byla od něj jen asi tři metry, tak nemohla minout.
"Děkuji vám, Paní Gito za vaši oběť. Mohli vás zastřelit."
"Oni si chtěli zchladit žáhu. To na mrtvole nejde. Až ti bude líp, osobně poděkuješ Paní Jil." A mrkla na mě s šibalským úsměvem.
Zase se mi chtělo spát.
Probudil mě muž v bílém plášti. Trochu bolestivě mi osahal už tak bolavý kedluben a nařídil mi klid na lůžku, studené obklady a dal mi plato léků na bolest.
Alice s Paní Gitou mě dovedly do naší nové ložnice a uložily na postel. Na noční stolek mi daly studený sladký čaj a Paní Gita mi dala chladivý obklad. Popřály mi dobrou noc a odešly.
Konečně jsem mohl spát.
