Zastávka

Stáli jsme na železniční zastávce. Byl mráz vítr si pohrával s přemrzlým sněhem. Panička si hrála s mými vousy a někdy jemně, někdy silněji je svírala do pěstiček. Rozepl jsem si bundu a moje Dračí Královna se mi schoulila k tělu. Opatrně jsem ji objal a přitiskl tak bundu k jejím bokům. Oči měla zavřené a vypadala jako spokojená kočka za pecí. Začala mi přes mikinu lehce prohmatávat svaly na zádech. Teď jsem vrněl jako kocour já! Po chvíli ji to přestalo bavit a pomalu své ruce přesunula na mé boky a prsty zamířila k mým už uzdraveným bradavkám. Párkrát do nich přes oblečení cvrnkla a pak je vzala mezi prsty a lehce stiskla. Projela mnou vlna vzrušení. Ještě, že jsem byl zamčený v CB, jinak by hned věděla, jak to se mnou cvičí.
"Mmmm, máš něžné ručičky, Paničko!" Zašeptal jsem. Držel jsem ji teď za ramena a užíval si její pozornost. Zablesklo sejí v očích a stiskla víc. Zabolelo to. Zatnul jsem zuby, hlavu přesunul vedle její a do ouška jí tiše zašeptal: "Ještě!"
Otřásla se, jako by ji zasáhl elektrický proud. Podívala se na mě trochu překvapenýma a hodně rozdrážděnýma očima. Rychle mi nadzvedla lem mikiny a trika a zajela rukama pod ně. Chňapla lačně prsty moje bradavky a začala je mačkat. Střídala směry stisků, tvrdě mi je masírovala a zdálo se mi, že občas používá i nehty. Zavřel jsem oči a pevně zatnul zuby. Když jsem se vyrovnal s bolestí, otevřel jsem oči a viděl, že mě Panička pozoruje, jako kdyby dělala vědecký pokus. Usmál jsem se a tiše ze sebe vypravil: "Máš krásné oči Paničko!"
"Ty rád provokuješ, že?" Špitla Panička a znovu tvrdě zaútočila.
"...a moc krásné vlasy..."
"Nehraj si, špatně skončíš!" Její ruce byly čím dál brutálnější.
"...a krásné zoubky..." Šeptal jsem, přemáhajíc bolest.
"Tak si je vyzkoušíš!" Řekla, vyhrnula mi oblečení a zakousla se. Tiše jsem kňučel a moje tělo se intuitivně snažilo uniknout prudkému návalu ostré bolesti. Pustila ji a zakousla se do druhé. Opět jsem zakňučel a cítil, jak mě v koutcích očí zaštípaly slzy. Když povolila, musel jsem bolest trochu vydýchat. Dívala se mi do očí, pohladila mě a pronesla: "No proto, já už myslela, že nemáš pud sebezáchovy!" Ruce ale nechala pod oblečením a ještě chvíli mi do bolavých čudlíků cvrnkala. Potom ji něco napadlo, sáhla do kapsy a vytáhla kůží opletené vodítko, které jse jí daroval. V tu chvíli jsem se vyděsil. Nevím, jak mají kleštinky silnou pružinu! Panička zkusmo zacvakala kleštinkami a pak, jako by se nechumelilo, mi připnula kleštinky na levou bradavku. V očekávání bolesti jsem se nadechl a zatnul svaly. Ale bolest byla překvapivě mírná. Panička se usmála a lehce zatahala za vodítko. Bolest mě donutila se pohnout stejným směrem. Zkusila to znovu, se stejným úspěchem.
"Funguje to!" Řekla potěšeně. Ještě párkrát zatahala a potom mi vodítko odepnula. Sama mi zapnula bundu, pohadila mě, oznámila mi, že už musí jít a odešla.
Projela mnou vlna smutku. Začal jsem být na rozmarech mé Dračí Královny lehce závislý.