Zezadu mě kdosi srazil k zemi a spoutal mi ruce a nohy pouty. Pak mi navlékli na hlavu černý pytel.
Přes své nadávání jsem slyšel hlasy Paní Gábiny a Lucie.
Odtáhli nás do nějakého velkého auta a odváželi pryč.
Pokusil jsem se promluvit, ale odpovědí mi bylo mužské zařvání, že mám držet hubu a rána do břicha.
Naštěstí slabá.
Auto zastavilo a vyvedli nás ven.
Vedli nás jakousi chodbou.
Pak nás usadili do židlí a strhli nám pytle z hlav.
Před námi stál policejní důstojník a něco sáhodlouze vykládal.
"Prý mučení a únos a taky pašování drog.
Máš si sundat podprdu a falešný kozy."
Uchechtla se Paní Gábina.
"Spoutanýma rukama nemůžu."
Paní Gábina to přetlumočila.
Důstojník se nežinýroval, vzal nůžky, rozstřihl mi šaty, podprsenku mi rozepnul a chtěl sundat i s podle něho falešným poprsím.
Zíral na mé kozy jako tydýt.
Začal zmateně prohledávat podprsenku. Kroutil přitom hlavou tak, že mu div neupadla.
Když ni nenašel, obrátil se na Paní Gábinu.
"Hmm a co vy, paní Alice?"
"No dovolte! Nejsem Alice. Jmenuji se Gabriela. Jestli mi nevěříte, mé doklady jsou v kabelce na vašem stole."
Důstojník prohrabal všechny tři kabelky.
Opět byl překvapený. Ještě víc byl překvapený, když se zeptal Lucie, jestli chce ohlásit zločin a ona prohlásila, že o žádném neví, tedy pokud není náhodou způsobení orgasmu zločinem.
Důstojník ještě sundal podprsenky Paní Gábině i Lucii. Opět nic nenašel.
Zrudl, začal řvát jako tur na tři policisty za našimi zády.
Ti nám opět natáhli pytle na hlavy a odvedli nás do auta.
Jeli jsme asi dvacet minut, když auto zastavilo a nás vytáhli ven.
Dovedli nás po schodech do malé místnosti hluboko dolů a posadili ke zdi.
Zadunění dveří oznámilo jejich odchod.
Začala mě od potu svědit hlava a chtěl se podrbat. Náhodou se pytel zachytil o něco na zdi a já byl najednou bez něj.
Místnost osvětlovala slabá žárovka.
Vedle mě seděla Paní Gábina a za ní Lucie.
V protějším koutě byla na dlažbě hromada starých kusů oblečení.
Sundal jsem spoutanýma rukama pytel
z hlavy Paní Gábiny.
Rozhlédla se, zamžourala a zasakrovala.
To české nadávání mělo zvláštní účinek na hromadu oblečení, která se zachvěla a z ní se vyklubala... Paní Justa!
S obličejem fialovým modřinami a přimhouřeným oteklým okem.
Zírala na nás.
"Gábino, Dášo, co tu děláte?"
"Ále, coby. Jen tak se necháváme zatknout, sléknout z podprsenek a zavřít do sklepa. Normální dovolená..."
Opáčila jedovatě Paní Gábina.
"Zajímalo by mě, kde jsme."
"Jsme v domu U zelené růže..."
Sotva to Justa dořekla, začala Lucie křičet a naříkat.
Justa na ni něco houkla a Lucie ztichla.
Justa se přesunula k nám a tiše se mě zeptala, jestli nemám přívěsek ve tvaru draka.
Měl jsem ho. Přišitý na šatech.
Společným úsilím se nám ho podařilo strhnout a Justa nám tímto kouskem kovu všem odemkla pouta.
"Tak teď už zbývá jen jak se dostat ven. Jak často sem někdo chodí?"
"Jednou za den ráno. stejný člověk. Myslím, že je tu sám. Dnes už to byl."
"Výborně. Teď prosím chvilku klidu." Řekla Paní Gábina a vytáhla z vlasů jehlici se speciálním hrotem, kterou mi odemkla pás cudnosti. Musel jsem z kapsy vyndat váček s gelem a z pochvy pouzdro.
Justa na nás koukala se značným překvapením. Můj upravený rozkrok totiž ještě neviděla.
Paní Gábina mi opět uzamkla pás a pak sundala Lucii pytel z hlavy. Potom podala Justě váček a otevřené pouzdro.
Trvalo jen chvilku a seděli jsme v koutě pod hromadou oděvů všichni.
Ozval se výbuch. My odhodili zbytky, které neodhodila tlaková vlna a vrhli se ke dveřím. Tedy do otvoru po nich.
Dveře ležely na chodbě. Po obou stranách chodby byly stejné cely jako ta naše.
Uslyšeli jsme kroky. Rychlá domluva. Justa popoběhla ke vstupu do chodby a my ostatní si lehli na zem a dělali mrtvé.
Hlídač vešel dovnitř s pistolí v ruce a uviděl nás. Udělal však jen asi dva kroky a Justa ho zezadu složila jak tele.
Spoutala ho pouty, které předtím sundala z nás a neodpustila si mu dát pořádnou do zubů.
Doběhli jsme k ní a cestou zkontrolovali ostatní cely. Byly prázdné. Paní Gábina hlídači vyrobila z hadru prima roubík a natáhla mu černý pytel na hlavu.
Potichu jsme se plížili po schodech. Vyšli jsme v hale malého zámečku.
Justa a já jsme proběhli rychle celou budovu a byli jsme v šoku. V budově bylo asi třicet vězňů. Ale ve stavu, který jsem naposled viděl při řádění doktorky.
Někteří muži bez pohlavních orgánů, nebo kastrované. Ženy s obludně zvětšeným poprsím a všichni v okovech a připoutaní ke zdi.
Udělalo se mi zle a zavolal jsem Paní Gábinu.
Prošla se mnou všechno znovu a prohlásila, že jestli dostane toho, co to udělal do rukou, bude ho pitvat za živa.
Málem jsme minuli dveře pobité plechem. Když jsme je otevřeli, uviděli jsme hromadu lidských těl a jejich částí.
Pozvracel jsem kus chodby.
"Až ti bude líp, půjdeš k nejbližšímu telefonu a zavoláš..." Nedopověděla Paní Gábina.
"Nemusí. Fred už sem jede." Přerušila ji totiž Justa.
Fred vběhl dovnitř jako velká voda a za ním asi deset ozbrojenců.
Když se k nám vrátil, byl zelený v obličeji.
"Chlapi to tu už dodělají. Pojďte."
"Kam?" Otázala se Paní Gábina.
"No přece k nám, domů."
A co ta krysa, co vám tu řádí? Tu necháš utéct?"
"Nevím kdo to je. Zatím nenechal žádnou stopu."
"Tak jděte do toho klubu, kde jsme byli večer, ale místo dolů jděte do patra. Někde tam budou naše kabelky a na té mé najdete spoustu otisků té krysy."
"Dobrá. Justo, odvez je k nám a dejte se do pořádku. Já tam přijedu co nejdřív."
Justa nás naskládala do jednoho z aut a poručila řidiči kam má jet.
Bydleli s Fredem v příjemném dvojdomku. Každý z nich vlastnil jednu polovinu.
Justa nás nechala umýt a donesla nám nějaké čisté oblečení.
Trochu jsme si i zdřímli.
Vzbudil nás zvonek.
Hodili jsme na sebe župany a doběhli ke dveřím.
Před nimi stál Fred a za límec držel spoutaného důstojníka, který nás vyslýchal.
"Tak to bychom měli. Copak asi uděláme se zrádcem?" Zeptal se Fred a lišácky mrkl.
"Já bych si ho uvázala a pocvičila se v ovládání dlouhého biče. Tak dvě stě švihů a bude nadosmrti jako Frankenstein." Řekla Mazlivě Paní Justa
"Jů! A já bych si chtěla vyzkoušet kastraci podle doktora Grauenberga. To se vezme injekční stříkačka s kyselinou solnou a přesně deset a půl mililitru se vpraví do každého varlete. Pak prý to je děsná legrace. Kastrovaný si totiž uřízne koule i s pytlíkem sám a ještě poděkuje za podaný nůž..."
Důstojník nejdřív třeštil oči a pak začal křičet, prosit, slibovat...
Paní Gita přijala podávaný roubík a vrazila ho důstojníkovi do pusy.
Byl to ten, co se sám roztáhne a uzamkne.
"Co tak ječíš?" Obořila se na něj.
"Ti čtyři kastrovaní byli podle zápisů vykastrováni právě tak. Ale jim nikdo nůž nepodal. Trápili se ctyřicet osm hodin. Tři zešíleli bolestí a jeden si ukousl jazyk! To se ti líbilo, ty bestie?"
Otevřela kufřík, vytáhla velkou stříkačku s roztokem a nasadila jehlu.
Zkušeně vytlačila vzduch a vrazila jehlu přes kalhoty do mužova zadku.
"Promiň, Frede. Já musela. Ale slibuji že to bylo naposled. Zásoby došly."
Fred se mračil. Formálně vyjádřil nesouhlas, pak naložil už bývalého důstojníka do auta a nechal odvézt.
Když se vrátil, usmíval se.
"Co to bylo? V autě sliboval, že udělá všechno, co mu řekneme. Jen ať mu dáme protijed."
Bylo to poslední překvapení ze zásob doktorky. Teď mu budou růst koule a kozy a vypadají mu všechny chlupy a vlasy. Myslím, že v base bude mít těžký život."
"Nepůjde do basy. Půjde na nucené práce. Na dvacet let."
Odvětil Fred a dodal:
"Myslím, že byste si měli udělat výlet do jednoho klubu. Je hezky tajně obklíčený a jedna dáma vás netrpělivě ... nečeká. Lucii necháme pod dozorem tady a pojedeme.
Dali jsme se rychle do pořádku a vyrazili.
Když nás uviděla recepční, chtěla sáhnout pod pult na zvonek, ale namířená pistole ji od toho odradila.
Vešli jsme do klubu.
Gredine se rozvalovala v křesle, ale jakmile nás uviděla, vystřelila z něj a sprintem začala utíkat.
Jak hompulácky vypadala, tak i běhala.
Doběhla ke dveřím do chodby a ječela na barmanku ať ji pustí.
Ta si ale významně založila ruce a sledovala Gredinino zoufalství.
Paní Gábina pomalu došla k třesoucí se ženě a zničeho nic jí ranou pěsti zlomila nos.
Gretine se za něj chytila a když uviděla svou vlastní krev omdlela jako špalek.
"Tak to bychom měli."
Do klubu na Fredův pokyn vtrhli maskovaní policisté a všechny odvezli v poutech.
Většinu ještě ten den pustili, ale dva rabijáti, co mučili Lucii a několik dalších ne.
Fred nám osobně poděkoval a pozval nás na pár dní na dovolenou na účet jeho jednotky a hlavně jeho a Paní Justy. Ta byla zřízená právě od těch dvou rabijátů.
Bylo to krásné intermezzo a já poprvé viděl moře.
Čas ale letěl jako vítr a my se museli vydat domů.
S kufrem plným dárků jsme jeli tentokrát autem a jela s námi čtyřmi i Lucie.
Přes své nadávání jsem slyšel hlasy Paní Gábiny a Lucie.
Odtáhli nás do nějakého velkého auta a odváželi pryč.
Pokusil jsem se promluvit, ale odpovědí mi bylo mužské zařvání, že mám držet hubu a rána do břicha.
Naštěstí slabá.
Auto zastavilo a vyvedli nás ven.
Vedli nás jakousi chodbou.
Pak nás usadili do židlí a strhli nám pytle z hlav.
Před námi stál policejní důstojník a něco sáhodlouze vykládal.
"Prý mučení a únos a taky pašování drog.
Máš si sundat podprdu a falešný kozy."
Uchechtla se Paní Gábina.
"Spoutanýma rukama nemůžu."
Paní Gábina to přetlumočila.
Důstojník se nežinýroval, vzal nůžky, rozstřihl mi šaty, podprsenku mi rozepnul a chtěl sundat i s podle něho falešným poprsím.
Zíral na mé kozy jako tydýt.
Začal zmateně prohledávat podprsenku. Kroutil přitom hlavou tak, že mu div neupadla.
Když ni nenašel, obrátil se na Paní Gábinu.
"Hmm a co vy, paní Alice?"
"No dovolte! Nejsem Alice. Jmenuji se Gabriela. Jestli mi nevěříte, mé doklady jsou v kabelce na vašem stole."
Důstojník prohrabal všechny tři kabelky.
Opět byl překvapený. Ještě víc byl překvapený, když se zeptal Lucie, jestli chce ohlásit zločin a ona prohlásila, že o žádném neví, tedy pokud není náhodou způsobení orgasmu zločinem.
Důstojník ještě sundal podprsenky Paní Gábině i Lucii. Opět nic nenašel.
Zrudl, začal řvát jako tur na tři policisty za našimi zády.
Ti nám opět natáhli pytle na hlavy a odvedli nás do auta.
Jeli jsme asi dvacet minut, když auto zastavilo a nás vytáhli ven.
Dovedli nás po schodech do malé místnosti hluboko dolů a posadili ke zdi.
Zadunění dveří oznámilo jejich odchod.
Začala mě od potu svědit hlava a chtěl se podrbat. Náhodou se pytel zachytil o něco na zdi a já byl najednou bez něj.
Místnost osvětlovala slabá žárovka.
Vedle mě seděla Paní Gábina a za ní Lucie.
V protějším koutě byla na dlažbě hromada starých kusů oblečení.
Sundal jsem spoutanýma rukama pytel
z hlavy Paní Gábiny.
Rozhlédla se, zamžourala a zasakrovala.
To české nadávání mělo zvláštní účinek na hromadu oblečení, která se zachvěla a z ní se vyklubala... Paní Justa!
S obličejem fialovým modřinami a přimhouřeným oteklým okem.
Zírala na nás.
"Gábino, Dášo, co tu děláte?"
"Ále, coby. Jen tak se necháváme zatknout, sléknout z podprsenek a zavřít do sklepa. Normální dovolená..."
Opáčila jedovatě Paní Gábina.
"Zajímalo by mě, kde jsme."
"Jsme v domu U zelené růže..."
Sotva to Justa dořekla, začala Lucie křičet a naříkat.
Justa na ni něco houkla a Lucie ztichla.
Justa se přesunula k nám a tiše se mě zeptala, jestli nemám přívěsek ve tvaru draka.
Měl jsem ho. Přišitý na šatech.
Společným úsilím se nám ho podařilo strhnout a Justa nám tímto kouskem kovu všem odemkla pouta.
"Tak teď už zbývá jen jak se dostat ven. Jak často sem někdo chodí?"
"Jednou za den ráno. stejný člověk. Myslím, že je tu sám. Dnes už to byl."
"Výborně. Teď prosím chvilku klidu." Řekla Paní Gábina a vytáhla z vlasů jehlici se speciálním hrotem, kterou mi odemkla pás cudnosti. Musel jsem z kapsy vyndat váček s gelem a z pochvy pouzdro.
Justa na nás koukala se značným překvapením. Můj upravený rozkrok totiž ještě neviděla.
Paní Gábina mi opět uzamkla pás a pak sundala Lucii pytel z hlavy. Potom podala Justě váček a otevřené pouzdro.
Trvalo jen chvilku a seděli jsme v koutě pod hromadou oděvů všichni.
Ozval se výbuch. My odhodili zbytky, které neodhodila tlaková vlna a vrhli se ke dveřím. Tedy do otvoru po nich.
Dveře ležely na chodbě. Po obou stranách chodby byly stejné cely jako ta naše.
Uslyšeli jsme kroky. Rychlá domluva. Justa popoběhla ke vstupu do chodby a my ostatní si lehli na zem a dělali mrtvé.
Hlídač vešel dovnitř s pistolí v ruce a uviděl nás. Udělal však jen asi dva kroky a Justa ho zezadu složila jak tele.
Spoutala ho pouty, které předtím sundala z nás a neodpustila si mu dát pořádnou do zubů.
Doběhli jsme k ní a cestou zkontrolovali ostatní cely. Byly prázdné. Paní Gábina hlídači vyrobila z hadru prima roubík a natáhla mu černý pytel na hlavu.
Potichu jsme se plížili po schodech. Vyšli jsme v hale malého zámečku.
Justa a já jsme proběhli rychle celou budovu a byli jsme v šoku. V budově bylo asi třicet vězňů. Ale ve stavu, který jsem naposled viděl při řádění doktorky.
Někteří muži bez pohlavních orgánů, nebo kastrované. Ženy s obludně zvětšeným poprsím a všichni v okovech a připoutaní ke zdi.
Udělalo se mi zle a zavolal jsem Paní Gábinu.
Prošla se mnou všechno znovu a prohlásila, že jestli dostane toho, co to udělal do rukou, bude ho pitvat za živa.
Málem jsme minuli dveře pobité plechem. Když jsme je otevřeli, uviděli jsme hromadu lidských těl a jejich částí.
Pozvracel jsem kus chodby.
"Až ti bude líp, půjdeš k nejbližšímu telefonu a zavoláš..." Nedopověděla Paní Gábina.
"Nemusí. Fred už sem jede." Přerušila ji totiž Justa.
Fred vběhl dovnitř jako velká voda a za ním asi deset ozbrojenců.
Když se k nám vrátil, byl zelený v obličeji.
"Chlapi to tu už dodělají. Pojďte."
"Kam?" Otázala se Paní Gábina.
"No přece k nám, domů."
A co ta krysa, co vám tu řádí? Tu necháš utéct?"
"Nevím kdo to je. Zatím nenechal žádnou stopu."
"Tak jděte do toho klubu, kde jsme byli večer, ale místo dolů jděte do patra. Někde tam budou naše kabelky a na té mé najdete spoustu otisků té krysy."
"Dobrá. Justo, odvez je k nám a dejte se do pořádku. Já tam přijedu co nejdřív."
Justa nás naskládala do jednoho z aut a poručila řidiči kam má jet.
Bydleli s Fredem v příjemném dvojdomku. Každý z nich vlastnil jednu polovinu.
Justa nás nechala umýt a donesla nám nějaké čisté oblečení.
Trochu jsme si i zdřímli.
Vzbudil nás zvonek.
Hodili jsme na sebe župany a doběhli ke dveřím.
Před nimi stál Fred a za límec držel spoutaného důstojníka, který nás vyslýchal.
"Tak to bychom měli. Copak asi uděláme se zrádcem?" Zeptal se Fred a lišácky mrkl.
"Já bych si ho uvázala a pocvičila se v ovládání dlouhého biče. Tak dvě stě švihů a bude nadosmrti jako Frankenstein." Řekla Mazlivě Paní Justa
"Jů! A já bych si chtěla vyzkoušet kastraci podle doktora Grauenberga. To se vezme injekční stříkačka s kyselinou solnou a přesně deset a půl mililitru se vpraví do každého varlete. Pak prý to je děsná legrace. Kastrovaný si totiž uřízne koule i s pytlíkem sám a ještě poděkuje za podaný nůž..."
Důstojník nejdřív třeštil oči a pak začal křičet, prosit, slibovat...
Paní Gita přijala podávaný roubík a vrazila ho důstojníkovi do pusy.
Byl to ten, co se sám roztáhne a uzamkne.
"Co tak ječíš?" Obořila se na něj.
"Ti čtyři kastrovaní byli podle zápisů vykastrováni právě tak. Ale jim nikdo nůž nepodal. Trápili se ctyřicet osm hodin. Tři zešíleli bolestí a jeden si ukousl jazyk! To se ti líbilo, ty bestie?"
Otevřela kufřík, vytáhla velkou stříkačku s roztokem a nasadila jehlu.
Zkušeně vytlačila vzduch a vrazila jehlu přes kalhoty do mužova zadku.
"Promiň, Frede. Já musela. Ale slibuji že to bylo naposled. Zásoby došly."
Fred se mračil. Formálně vyjádřil nesouhlas, pak naložil už bývalého důstojníka do auta a nechal odvézt.
Když se vrátil, usmíval se.
"Co to bylo? V autě sliboval, že udělá všechno, co mu řekneme. Jen ať mu dáme protijed."
Bylo to poslední překvapení ze zásob doktorky. Teď mu budou růst koule a kozy a vypadají mu všechny chlupy a vlasy. Myslím, že v base bude mít těžký život."
"Nepůjde do basy. Půjde na nucené práce. Na dvacet let."
Odvětil Fred a dodal:
"Myslím, že byste si měli udělat výlet do jednoho klubu. Je hezky tajně obklíčený a jedna dáma vás netrpělivě ... nečeká. Lucii necháme pod dozorem tady a pojedeme.
Dali jsme se rychle do pořádku a vyrazili.
Když nás uviděla recepční, chtěla sáhnout pod pult na zvonek, ale namířená pistole ji od toho odradila.
Vešli jsme do klubu.
Gredine se rozvalovala v křesle, ale jakmile nás uviděla, vystřelila z něj a sprintem začala utíkat.
Jak hompulácky vypadala, tak i běhala.
Doběhla ke dveřím do chodby a ječela na barmanku ať ji pustí.
Ta si ale významně založila ruce a sledovala Gredinino zoufalství.
Paní Gábina pomalu došla k třesoucí se ženě a zničeho nic jí ranou pěsti zlomila nos.
Gretine se za něj chytila a když uviděla svou vlastní krev omdlela jako špalek.
"Tak to bychom měli."
Do klubu na Fredův pokyn vtrhli maskovaní policisté a všechny odvezli v poutech.
Většinu ještě ten den pustili, ale dva rabijáti, co mučili Lucii a několik dalších ne.
Fred nám osobně poděkoval a pozval nás na pár dní na dovolenou na účet jeho jednotky a hlavně jeho a Paní Justy. Ta byla zřízená právě od těch dvou rabijátů.
Bylo to krásné intermezzo a já poprvé viděl moře.
Čas ale letěl jako vítr a my se museli vydat domů.
S kufrem plným dárků jsme jeli tentokrát autem a jela s námi čtyřmi i Lucie.
