Probudila jsem se jako většinou - jako první.
Bylo ještě brzo a tak jsem si sedla do kuchyňky a četla si knížku, kterou jsem dostala pod stromeček.
Zabrala jsem se do ní a tak jsem doslova nadskočila, když na mě sáhla ruka.
Byla to Paní Gita. Usměvavá, rozevlátá a v dobré náladě.
Chtěla jsem jít udělat snídani, ale zatlačila mě zpět, ať si čtu.
Uvařila nám oběma kávu.
Cítila jsem na sobě její oči. Dlouho mě pozorovala. Znejistilo mě to a zeptala jsem se, jestli se mám obléct.
Nástup na snídani byl poslední dobou vždy bez oblečení.
"Ne. Dáší. Jen tě tak pozoruju a přemýšlím, co a jak dál. Za dobu co jsi tu, jsi toho zažila víc, než jiní za půl života, včetně svatby."
Natáhla ruku a prstem se dotkla své značky nad mým levým prsem. Láskyplně ji pohladila a sjela kousek níž, kde pomalu mizel žlutozelený zbytek modřiny.
"Musím dát pozor, abych si tě nepoškodila. Takové obrázky jsou pro mě obrovská vzácnost a jizva by..."
"Dobré ráno, Paní Gito, ahoj Dášo." Ozvalo se ode dveří a Alice si klekla vedle mě.
Paní Gita ji pohladila po vlasech, tváři a také sjela na svou značku nad Aliciným prsem.
Hladila ji něžně prstem, jako by se bála, že ji smaže.
Připadalo mi, že chce něco říct, ale bojí se toho.
I Alici udělala kávu a ještě chvíli otálela. Pak jako by se chystala skočit do hluboké vody, se nadechla a pomalu ze sebe dostala:
"Vy moji dva andílci. Chci, abyste věděly, ze vás obě mám strašně moc ráda. Vím že vám ubližuju. Vím jaké si prožíváte občas těžké chvíle. A také vím, jaké to je, žít pouze na povel.
Proto jsem se rozhodla vám dát nabídku. Můžete ji přijmout, můžete ji odmítnout. Žádná vaše volba mi nijak neublíží.
Takže: Pokud byste toužily po soukromí, mohu vám v městečku najmout byt. Sem byste docházely jen jako do práce.
Pokud odmítnete, zůstane vše při starém."
Paní Gita se zvedla, setřela si slzu a odešla z kuchyňky.
Pohlédly jsme s Alicí na sebe. Ta se ke mně přivinula, políbila mě a tiše mi řekla, že co se týče jí, zůstane. Vždyť jsme tu doma.
Pohladila jsem ji a přikývla. Opravdu už jsem si nedovedla představit žít jinde.
Paní Gita se vrátila asi za čtvrt hodiny a z vlasů jí kapala voda. Vypadala, jako by ji ten návrh stál mnoho sil.
Sedla si na svou židli a zkoumavě nás pozorovala.
Zadívala jsem se jí do očí. Byl v nich strach mísený smutkem. Strach mámy, která se bojí, že jí i další ptáčata vyletí z hnízda.
Sáhla jsem pro bičík, který si odložila na stůl.
Podala jsem jí ho vzorně na obou dlaních a pevně řekla, že tady jsme doma a odtud odejdeme jen z Její vůle a na její výslovný rozkaz.
Vzala bičík, prohlédla si ho a položila zpět na stůl. Třásla se jí brada a z očí tekly slzy.
"Děkuju vám, vy moje drahé holčičky. Já..."
Utekla z kuchyně a vrátila se za hodnou chvíli.
Usměvavá, rozzářená. Jako by omládla o dvacet let.
Udělaly jsme s Alicí snídani a zeptaly se, jak si ji máme naservírovat my dvě.
"No to je mi otázka! Přece do misek. Rohlík s paštikou krmítkem neprotlačíte!" A rozesmála se, až začal cinkat lustr.
To asi probudilo Nánu.
Nemytá a nečesaná vběhla do kuchyňky a blekotala omluvu.
Paní Gita se rozesmála ještě víc a požádala nás, ať jí pomůžeme Nánu umýt, když to neumí sama.
Dovedla ji do koupelny a za ruce pověsila na kladku.
Pak nám podala kartáče a mýdlo.
"Vydrbat! Pořádně a všude!"
Vrhly jsme se na Nánu a dřely ji kartáči.
Ječela, kvílela, smála se a znovu ječela. Pak chvíli prskala, protože jí Paní Gita vydrbala zubním kartáčkem a mýdlem zevnitř celou pusu a jazyk.
Když jsme se vrátily ke snídani, poručila Paní, ať dáme Náně snídani do krmítka. Tedy jogurt.
Nána byla celá rudá a pořád divně kroutila pusou. V nestřežené chvíli pípla, že nemá žádnou chuť. Pořád prý cítí mýdlo.
Snědly jsme snídani a po tréninku našich prdýlek jsme šly připravit všechny pokoje na provoz.
Povléct postele, roznést ručníky, deky a jiné náležitosti.
To mi s Alicí zabralo celé dopoledne.
Nána pracovala dole. Bylo tam práce jako na kostele.
Po obědě jsme jí šly pomoct a tak vzniklo celkem šest hracích místností se základním vybavením.
V jednom sklepě vznikla půjčovna a prodejna hraček. Tu měla vést Paní Jil, případně některá z nás, domácích.
Schody jsme večer vylezly málem po čtyřech.
Já ani neměla hlad, ale Paní Gita mě donutila sníst celou večeři.
Dovedla nás s Alicí večer do klece, políbila a pečlivě osobně zapnula do řetízků.
Ještě nám hodila přes klec tylový povlak, aby nás prý nerušila světlem a odešla.
Tu noc by mě nezbudilo světlo ani z halogenu.
Bylo ještě brzo a tak jsem si sedla do kuchyňky a četla si knížku, kterou jsem dostala pod stromeček.
Zabrala jsem se do ní a tak jsem doslova nadskočila, když na mě sáhla ruka.
Byla to Paní Gita. Usměvavá, rozevlátá a v dobré náladě.
Chtěla jsem jít udělat snídani, ale zatlačila mě zpět, ať si čtu.
Uvařila nám oběma kávu.
Cítila jsem na sobě její oči. Dlouho mě pozorovala. Znejistilo mě to a zeptala jsem se, jestli se mám obléct.
Nástup na snídani byl poslední dobou vždy bez oblečení.
"Ne. Dáší. Jen tě tak pozoruju a přemýšlím, co a jak dál. Za dobu co jsi tu, jsi toho zažila víc, než jiní za půl života, včetně svatby."
Natáhla ruku a prstem se dotkla své značky nad mým levým prsem. Láskyplně ji pohladila a sjela kousek níž, kde pomalu mizel žlutozelený zbytek modřiny.
"Musím dát pozor, abych si tě nepoškodila. Takové obrázky jsou pro mě obrovská vzácnost a jizva by..."
"Dobré ráno, Paní Gito, ahoj Dášo." Ozvalo se ode dveří a Alice si klekla vedle mě.
Paní Gita ji pohladila po vlasech, tváři a také sjela na svou značku nad Aliciným prsem.
Hladila ji něžně prstem, jako by se bála, že ji smaže.
Připadalo mi, že chce něco říct, ale bojí se toho.
I Alici udělala kávu a ještě chvíli otálela. Pak jako by se chystala skočit do hluboké vody, se nadechla a pomalu ze sebe dostala:
"Vy moji dva andílci. Chci, abyste věděly, ze vás obě mám strašně moc ráda. Vím že vám ubližuju. Vím jaké si prožíváte občas těžké chvíle. A také vím, jaké to je, žít pouze na povel.
Proto jsem se rozhodla vám dát nabídku. Můžete ji přijmout, můžete ji odmítnout. Žádná vaše volba mi nijak neublíží.
Takže: Pokud byste toužily po soukromí, mohu vám v městečku najmout byt. Sem byste docházely jen jako do práce.
Pokud odmítnete, zůstane vše při starém."
Paní Gita se zvedla, setřela si slzu a odešla z kuchyňky.
Pohlédly jsme s Alicí na sebe. Ta se ke mně přivinula, políbila mě a tiše mi řekla, že co se týče jí, zůstane. Vždyť jsme tu doma.
Pohladila jsem ji a přikývla. Opravdu už jsem si nedovedla představit žít jinde.
Paní Gita se vrátila asi za čtvrt hodiny a z vlasů jí kapala voda. Vypadala, jako by ji ten návrh stál mnoho sil.
Sedla si na svou židli a zkoumavě nás pozorovala.
Zadívala jsem se jí do očí. Byl v nich strach mísený smutkem. Strach mámy, která se bojí, že jí i další ptáčata vyletí z hnízda.
Sáhla jsem pro bičík, který si odložila na stůl.
Podala jsem jí ho vzorně na obou dlaních a pevně řekla, že tady jsme doma a odtud odejdeme jen z Její vůle a na její výslovný rozkaz.
Vzala bičík, prohlédla si ho a položila zpět na stůl. Třásla se jí brada a z očí tekly slzy.
"Děkuju vám, vy moje drahé holčičky. Já..."
Utekla z kuchyně a vrátila se za hodnou chvíli.
Usměvavá, rozzářená. Jako by omládla o dvacet let.
Udělaly jsme s Alicí snídani a zeptaly se, jak si ji máme naservírovat my dvě.
"No to je mi otázka! Přece do misek. Rohlík s paštikou krmítkem neprotlačíte!" A rozesmála se, až začal cinkat lustr.
To asi probudilo Nánu.
Nemytá a nečesaná vběhla do kuchyňky a blekotala omluvu.
Paní Gita se rozesmála ještě víc a požádala nás, ať jí pomůžeme Nánu umýt, když to neumí sama.
Dovedla ji do koupelny a za ruce pověsila na kladku.
Pak nám podala kartáče a mýdlo.
"Vydrbat! Pořádně a všude!"
Vrhly jsme se na Nánu a dřely ji kartáči.
Ječela, kvílela, smála se a znovu ječela. Pak chvíli prskala, protože jí Paní Gita vydrbala zubním kartáčkem a mýdlem zevnitř celou pusu a jazyk.
Když jsme se vrátily ke snídani, poručila Paní, ať dáme Náně snídani do krmítka. Tedy jogurt.
Nána byla celá rudá a pořád divně kroutila pusou. V nestřežené chvíli pípla, že nemá žádnou chuť. Pořád prý cítí mýdlo.
Snědly jsme snídani a po tréninku našich prdýlek jsme šly připravit všechny pokoje na provoz.
Povléct postele, roznést ručníky, deky a jiné náležitosti.
To mi s Alicí zabralo celé dopoledne.
Nána pracovala dole. Bylo tam práce jako na kostele.
Po obědě jsme jí šly pomoct a tak vzniklo celkem šest hracích místností se základním vybavením.
V jednom sklepě vznikla půjčovna a prodejna hraček. Tu měla vést Paní Jil, případně některá z nás, domácích.
Schody jsme večer vylezly málem po čtyřech.
Já ani neměla hlad, ale Paní Gita mě donutila sníst celou večeři.
Dovedla nás s Alicí večer do klece, políbila a pečlivě osobně zapnula do řetízků.
Ještě nám hodila přes klec tylový povlak, aby nás prý nerušila světlem a odešla.
Tu noc by mě nezbudilo světlo ani z halogenu.
