Cinkání zvonku. Dědeček a babička stojí u stromečku ozdobeného starosvětsky křížalami, oříšky a ozdobami z lakovaného měděného drátu.
Pod stromečkem je spousta krabic a krabiček v barevných papírech s ručně malovanými zvonečky a vločkami.
Dědeček znovu zvedá ruku se zvonkem a vlídně se usmívá zatřese rukou...
ŠVIH! Pálivá bolest mi polila včera potrestaná záda.
"Vstávej, mrcho líná. VSTÁÁÁVAT!"
Zaječel hlas, který rozhodně nepatřil dědečkovi.
Otevřela jsem oči a vyskočila na všechny čtyři, jak jsem to měla natrénované.
"No, to je dost! Nahlásím tě tvé Paní za lenost. Máš štěstí, že nejsi naše. Čekalo by tě dvacet ran bičem."
Dina klamala svým vhledem. Svými černými, dlouhými copy, krásně spletenými do věnečku na hlavě, pravidelným obličejem s velkýma očima, malou pusinkou s milým úsměvem a drobnou, ale velmi pěknou postavou vypadala jako andílek. Ale byla v ní dravá šelma bez slitování.
Během umývání jsme si stihly dát s Alicí polibek a ona se mě ptala, co se mi zdálo, že jsem se tak blaženě usmívala.
Řekla jsem jí to.
"Tohle já nikdy nezažila. Vyrůstala jsem u tety, která žádné svátky nedržela. Musela jsem se učit a pomáhat jí v dílně. Každý den.
Pohladila jsem ji po vlasech.
Snídaně proběhla normálně, až na mé veřejné ohlášení pro lenost.
Paní Gita mi nasupeně řekla, že si to doma vyřídíme. A ať si šetřím slzy do zásoby. Nabídla mi nohu k políbení a Několikrát mě švihla bičíkem po zádech.
Paní Alena opět přikázala, abychom byli odvedeni do jízdárny.
Tentokrát jsme dostali postroje vodících psů a anální kolíky s mohutnými ohony a měli jsme své Paní provést trasou s několika křižovatkami a překážkami.
Naštěstí jsme dostali nákoleníky a rukavice, jinak bychom měli kolena a ruce rozedřené od ostré antuky.
Tento program se protáhl až do večera, protože se ho Dámy nemohly nabažit a každá vystřídala několik psů.
Před večeří bylo opět "udílení horkých medailí", tedy potrestání drobných hříchů.
Následovalo odstrojení, umytí, večeře a odchod do hajan.
Alice se ke mně přitulila a chytla mě za prso. Byl to krásný pocit, mít někoho, kdo vás doslova drží a v tu chvíli mi ani ty mé nepatřičnosti nevadily.
Její chrupkání za uchem mě velmi rychle uspalo.
Pod stromečkem je spousta krabic a krabiček v barevných papírech s ručně malovanými zvonečky a vločkami.
Dědeček znovu zvedá ruku se zvonkem a vlídně se usmívá zatřese rukou...
ŠVIH! Pálivá bolest mi polila včera potrestaná záda.
"Vstávej, mrcho líná. VSTÁÁÁVAT!"
Zaječel hlas, který rozhodně nepatřil dědečkovi.
Otevřela jsem oči a vyskočila na všechny čtyři, jak jsem to měla natrénované.
"No, to je dost! Nahlásím tě tvé Paní za lenost. Máš štěstí, že nejsi naše. Čekalo by tě dvacet ran bičem."
Dina klamala svým vhledem. Svými černými, dlouhými copy, krásně spletenými do věnečku na hlavě, pravidelným obličejem s velkýma očima, malou pusinkou s milým úsměvem a drobnou, ale velmi pěknou postavou vypadala jako andílek. Ale byla v ní dravá šelma bez slitování.
Během umývání jsme si stihly dát s Alicí polibek a ona se mě ptala, co se mi zdálo, že jsem se tak blaženě usmívala.
Řekla jsem jí to.
"Tohle já nikdy nezažila. Vyrůstala jsem u tety, která žádné svátky nedržela. Musela jsem se učit a pomáhat jí v dílně. Každý den.
Pohladila jsem ji po vlasech.
Snídaně proběhla normálně, až na mé veřejné ohlášení pro lenost.
Paní Gita mi nasupeně řekla, že si to doma vyřídíme. A ať si šetřím slzy do zásoby. Nabídla mi nohu k políbení a Několikrát mě švihla bičíkem po zádech.
Paní Alena opět přikázala, abychom byli odvedeni do jízdárny.
Tentokrát jsme dostali postroje vodících psů a anální kolíky s mohutnými ohony a měli jsme své Paní provést trasou s několika křižovatkami a překážkami.
Naštěstí jsme dostali nákoleníky a rukavice, jinak bychom měli kolena a ruce rozedřené od ostré antuky.
Tento program se protáhl až do večera, protože se ho Dámy nemohly nabažit a každá vystřídala několik psů.
Před večeří bylo opět "udílení horkých medailí", tedy potrestání drobných hříchů.
Následovalo odstrojení, umytí, večeře a odchod do hajan.
Alice se ke mně přitulila a chytla mě za prso. Byl to krásný pocit, mít někoho, kdo vás doslova drží a v tu chvíli mi ani ty mé nepatřičnosti nevadily.
Její chrupkání za uchem mě velmi rychle uspalo.
