dommuz
Posted 15.05.2013 by dommuz
Adaptace
Když se Gabriela vrátila do své cely, samozřejmě v doprovodu svého kurátora, našla na stolku skromný oběd a velkou karafu s vodou a pohárkem.
Její lůžko bylo převlečeno a mokré věci zmizely. Gabriela měla stále ze svého kurátora strach, zůstala proto na čtyřech uprostřed malé místnosti. Muž moc dlouho nečekal.
"Tak děvko, teď se najez a odpočiň si, odpoledne se bude pokračovat. A bude tady klid ! Budeš jako myška ! Já u toho sice nesedím pořád, ale ty nevíš kdy, ano. A moje práce je si tě pohlídat, tak nic nezkoušej, jinak uvidíš !" A mezi řečí ukázál na kameru v rohu u stropu. Pak odepnul vodítko , odešel a zavřel těžké dveře.
Gabriela byla zoufalá. Konečně měla klid a čas, si všechno urovnat v hlavě. Na jídlo neměla ani pomyšlení. … Určitě je to jen sen. Vzbuď se Gabrielo, vzbuď se !... Říkala si v duchu.
...Vždyť to není možné, někdo mne přece bude hledat, někomu musím chybět. A co můj kocour, chudáček. Snad alespoň jemu neublížili.... Gabriela žila sama, měla sice sestru, ale nějak se nepohodly. Měla několik známých, ale dobrou kamarádku nikdy neměla. S těmito myšlenkami a vyčerpáním usnula.
Probudil ji až mužský hlas, zněl přívětivě, jako tatínkův, který ji umřel, když byla malá:
"Gabrielo... Gabrielo, vstávej." Gabriela otevřela oči a u ní seděl na židličce muž s číslem 4.
Jeho hlas se jí líbil, už poprvé, když ho slyšela. Ale najednou byl jiný, zněl přívětivěji, než dopoledne.
"Už je ti líp ?" Gabriela se tázavě podívala na muže s kuklou.
"Měl jsem o tebe starost, když jsem tě viděl. Jsi zesláblá a unavená." Gabriela byla překvapena, vždyť na ně všichni prýštili hrůzu a tento muž je přátelský.
Podle hlasu a postavy, mu bylo něco mezi třiceti a čtyřiceti. Ale ty jeho oči byly velmi zvláštní, takové poutavé, přátelské.
Gabriela od těch očí nemohla odtrhnout zrak.
"Gabrielo poslouchej... Já tady dělám i zdravotníka, víš, proto mohu kdykoliv za kteroukoliv z Vás jít. Ale jinak, i my máme své omezení. Ostatní jsou dost hajzlové, dávej si na ně pozor. Vím, že to pro tebe není lehké a to tě ještě čekájí horší věci. Ale bojuj, snaž se vydržet. Víš, členové komise mají privilegium, že si mohou s ženami dělat co chtějí a mohu i dočasně vypnout tu kameru. Poznáš to tak, že tam to světýlko svítí červeně. Budu muset jít, ale zas příjdu. Budu muset na tebe křičet, tak se nelekni. A nezapomeň, co jsem ti řekl."
Muž v černém s kuklou na hlavě, jakoby ukázal na kameru a místo červeného se rozsvítilo malé zelené světýlko. Pak otevřel dveře a když odcházel tak zařval:
" Tak děvko a příště budeš na sebe dávat pozor !"
Dveře se zabouchly a Gabriela slyšela tlumeně vzdalující se kroky.
Dveře zřejmě dobře tlumily zvuky.
Gabriela měla malou naději. Byl tu někdo, komu na ní záleží.

Za chvíli se tentýž muž objevil v kanceláři a už mezi dveřma oznamuje vesele ostatním: " Panové, za chvíli mi budou žrát z ruky. Kdybych se neznal, řeknu že jsem svině. Ale ta poslední, ta je kus. Trochu mi ji šetřete." V kanceláři seděli čtyři muži, na hlavách už neměli kukly. Když to slyšeli, jen souhlasně kývli.
"Zítra půjdu za tou další a na vás bude je zpracovat je fyzicky."
"Jenom nám je, Martine, moc nepokaz." odpověděl vtipem jeden z mužů.
"Jen klid, až s nima skončíme, udělají cokoliv, co budeme chtít a ještě rády." odvětil mu Martin, muž s číslem 4.
"Pánové, já z nich nechci žádné ubožačky, takže to moc nepřehánějte" schladil je tvrdě muž s číslem 5.
"Každý si přijde na své, tohle co jsem vybudoval, mě stálo dost úsilí a nemám zájem, aby to pokazili nějací nadržení blbci. Kšeft bude a prachy taky, tak dělejte co máte !"
"Martine ty jsi tu nový, tak se trochu klidni."
"Sorry šefe v pohodě" odvětil Martin klidně.
Muži měli kancelář o patro výš, byla to velká budova uprostřed samoty.
I kdyby odsud někdo utekl, pěsky by se daleko nedostal. Kolem dokola samé lesy. Byl to bývalý vojenský prostor a teď soukromý pozemek. Byl obrovský, a oplocený. Jeho obvod hlídala hlídka a hlavně elektronika. Mezi lidmi z okolních vesnic se šeptalo, že je v prostoru spousta nevybuchlé munice a snad i nějaké miny, tak tam ani nechodili. A když už sem někdo zavítal, tak ho hlídka slušně vyprovodila, že tu není bezpečno a že je to soukromý pozemek. Majitel měl styky na vysokých místech, takže úřady pozemek tiše přehlížely.
Tohle všechno, ale Gabriela nevěděla. Když pro ni přišel ten hromotluk, zase jí připjal vodítko a šli pomalu ven z místnosti.
Za pár minut došli do větší místnosti. Místnost byla upravena skoro jako školní třída, jen stolky byly malé, celé kovové a byly pevně připevněny k zemi. Židličky ne, ale za to byly krátkým řetězem připevněny ke stolům. Některé dívky se svými kurátory tam již byly, některé teprve přicházely. Dívky seděly za stoly a jejich kurátoři stály za nimi. Gabrielin kurátor, ji usadil na jedno z míst, odepnul jí vodítko, ale vzal asi metrový řetěz, který byl připevněn jedním koncem ke stolu, a druhý ji zamknul velkým zámkem k okovu který měla na noze. Klíč dal do kapsy a pomalu odcházel. A takhle se to měly i ostatní, dokud tu nebyly všechny. Pak zůstaly samy, jen s mužem číslo 1.
Lavice měly daleko od sebe,dívky by nedosáhly na sebe, ani kdyby se snažily vstát. Řetěz na noze byl akorát, že se mohly pohybovat u stolu, ale nikam daleko.
Gabriela uvažovala o tom, co jí muž, s číslem čtyři, řekl. Nevěděla čemu věřit, byla unesená, zcela v cizích rukou, mohli si s ní dělat co chtěli a ona byla zoufalá. A najednou se v té tmě beznaděje, objevila jiskřička naděje. Ten cizí muž, byl za ní, konejšil ji a povzbuzoval. Ale když se mu dívala do očí, když to říkal, věděla že nelže. Jeho oči nelhaly. Bylo to zvláštní.
"Tak dámy, tady máte svoji třídu jak jste pochopily" vyrušil Gabrielu z myšlenek muž s číslem jedna. "Jak vám již bylo řečeno, při Vašem únosu a zametení stop jsme byli precizní. Vaše okolí je přesvědčeno, že jste mrtvé. Takže si taky uvědomte, že co není, může být !"
Muž otevřel tlustou složku, kterou měl před sebou a vzal do ruky několik štosů papírů, začal procházet mezi lavicemi a papíry dával ženám na lavice.
"Aby jste věřily, že si nevymýšlíme a myslíme to vážně, prostudujte si složky, které vám rozdávám ! A taky si uvědomte, že když jsme schopni udělat precizně vaši smrt, jen jako, tak nemáme problém to udělat i doopravdy. Když si o Vás všichni myslí, že jste mrtvé, nebudou vás ani hledat. A už nebudete ani nikomu chybět !"
Při těch slovech Gabrielu mrazilo. Pak dopadla složka i na její stůl. Muž si klidně sednul a sledoval, jak ženy prohlíží složky. Gabriela otevřela tu svoji, hned první list bylo její parte. Se všemi údaji. Pak zde bylo několik fotek. Byl tam její byt, její kocour, byla tam ona jak spí. Na dalších fotkách po chvílí poznala zničený, spálený byt, dokonce tu byla i fotka očouzeného domu. A pak tu byly fotky z jejího pohřbu, poznala kolegy z práce. Všichni byli smutní. Nakonec byly přiloženy zprávy od hasičů a policie. V té první bylo, že oheň byl způsoben patrně od vadné elektrické varné konvice. V té druhé zase, že policie vylučuje cizí zavinění. Nakonec tu byla i zpráva od lékaře, který konstatoval smrt udušením kouřem. Gabriela byla vyděšena, zdrcená, chtěla se jí plakat
"Vy hajzlové, nevěřím, tomu nevěřím, zabiju vás !" .....vytrhl Gabrielu něčí křik, když se podívala, byla to druhá mladá žena natahovala se k muži, ale řetěz byl pevný a muž se jen smál. Pak udělal několik kroků k ní a dál jí velkou facku. Ale žena se přesto nedala. Tu první žena, vstala a bouchla jej zezadu. Snažila se mu chytit ruce, ale muž byl silný. Loktem ji silně bouchnul do břicha, žena se bolestí skácela. Druhá žena pak dostala od něj do břicha pěstí. Taktéž se skácela, jen ne tolik. Její zuřivost ji stále poháněla.
Ale muž byl volný. A klidně přešel k vstupním dveřím. Otevřel je a trochu nahlas zavolal: "Pánové máme tady nějaké hrdinky, co nepochopily, kde jsou. Kurátoři se vrátili, postupně ženy odemkli a odváděli. Muž s jedničkou ukázal na první dvě, jejich kurátoři přikývli, zkroutili ženám ruce za záda a dali jim těžká kovová pouta. A zatímco ostatní ženy v klidu po čtyřech odcházely, tak ty provinilé kurátoři chytili za ruce za zády a za obojek a směřovali je ven.
Všichni se vrátili zpátky do haly, kde měli ráno uvítání a seznámení. Čekali tu už i ostatní pánové z komise. Nakonec přišli i ty ženy. Jejich kurátoři je ale připoutali pevně čelem ke zdi. Obě ženy měly údy roztažené do tvaru písmene X a byly tak pevně připoutané, že se nemohly ani pořádně hnout.
Ostatní ženy klečely pěkně v řadě kus za nimi a čekali co bude. Tu se před ně postavil ten muž s číslem jedna.
"Takže dámy, jak jste viděly, našli se tu hrdinky kterým zdá se naše varování nestačily. Tak doufám že jim, i Vám postačí názorný trest - 50 ran bičem !" Řekl muž tvrdě.
Až teď si Gabriela všimla, že muž drží něco zakrouceného v ruce. Muž na nic nečekal, roztáhl bič, rozmáchl se a uštědřil ženě první ránu. Žena se vzepjala bolestí a zakřičela. Muž pak totéž směroval i ke druhé ženě, ta se zachovala podobně. Muž ale nereagoval a tvrdě pokračoval. Výkřiky obou žen s každým úderem byly slabší a slabší. Při třicáté ráně ho muž s číslem čtyřizastavil.
"Hele neblbni, to zboží má být kvalitní, a ne zničené."
Muži s jedničkou se to nelíbilo, ale uznal, že má pravdu. Obě ženy měly krvavá záda a vysílením visely, na poutech, za ruce.
Muž s jedničkou kývnul na kurátory: "Odvažte je a dejte je na zem, děvky !"
Tak se i stalo.
Ženy se sotva pohybovaly, muž se přiblížil k té druhé, která začala, postavil se nad ní a zařval:
"Lízej mi nohy, děvko !"
Polomrtvá žena objala oběma rukama nastavenou nohu a z posledních sil, přitáhla těch několik centimetrů a začala poslušně olizovat vysokou koženou vojenskou botu. Netrvalo to dlouho, muž byl netrpělivý.
"Stačí děvko nemám na tebe náladu. A teď ty, mi ty boty políbíš, nebylas tak vzpurná, budeš to mít trochu jednodušší !"
První žena to udělala podobně. Muž byl konečně trochu spokojený. Podíval se na muže s číslem čtyři a povídá:
"Teď se o ty děvky můžeš postarat." Muž, souhlasně kývnul.
Vzal nejbližší ženu do naruče, pak se otočil na kurátora té druhé: "Vezmi ji a pojď se mnou !" Když šli okolo Gabriely, muž se zastavil a otočil na ni: "Budu potřebovat pomoct, půjdeš taky !"
Gabrielin kurátor pochopil a odepnul ji. Gabriela, se poslušně po čtyřech šourala za ostatními.
Muž se znovu otočil: "Vstávej, nezdržuj, není čas !"
Za chvili již byly v podobném pokoji, jako měla Gabriela, jen měl víc lůžek a v rohu stála velká kovová skříň se zámkem. Muži položili ženy obličejem na lůžka a kurátor odešel. Zůstala tu jen Gabriela s mužem číslo čtyři. Muž jí řekl:
"Tamhle vem čistý hadr, napusť si vodu a přines to."
Muž zatím odemknul skříň a vyndal hojivé masti, umyl ženám rány a ošetřoval je. Gabriela se ukázala jako vzorná sestřička. Když byl klid, ženy byly obvázané, tak si k nim sedl a otcovsky povídá:
"Holky máte to zapotřebí ? Jednička je zabiják, nesejde mu na Vás. Vím, že to tu není žádný hotel, ale nikdo se tu s váma mazat nebude."
Dívky usnuly, jen Gabriela vnímala.
"A ty Gabrielko, sis doufám vzala poučení. Nerad bych tě viděl na jejich místě."
Gabriela jen souhlasně pokývala hlavou. " Tak teď se vrať k ostatním !"
Zavelel muž a otvíral dveře. To už u nich čekal její kurátor. Za chvíli ji zavedl zpátky k ostatním do třídy.
"Takže dámy, vrátíme se, tam, kde jsme byli přerušeni" zazněl hlas muže s jedničkou. Pokračoval:
" …. několik základních pravidel: Vždy splníte cokoliv, co po vás budou chtít muži z komise. A když říkám cokoliv, myslím cokoliv ! Co se týče kurátorů, nesmějí s vámi šukat ani vás zabít, ale jinak mohou cokoliv ! Pokud dostanete příkaz, vždy ho potvrdíte hlasitým ANO PANE !"
"Rozuměly ?!"
Ženy pochopily a nesměle zasnělo několik ženských hlasů: "Ano Pane..."
"Řekl jsem hlasitě ! Kuňkání si nechte jinam !"
"Ano Pane!"
"No vidíte, to je lepší !"
"Tak další pravidla. Pokud budete jakkoliv odporovat, jakkoliv neposlouchat, nebo neplnit úkoly, počítejte s tím, že budete potrestány."
Muž se chvíli odmlčel. "Nic neslyším ?"
"Ano, Pane" zaznělo.
"Tak a jedeme dál: Nikdy se nebudete nikomu dívat do očí. Buď budete koukat do země nebo na špičky bot pána !" Muži blýsklo v očích a škodolibě se usmál:
" Tak si to dámy vyzkoušíme"
Muž otevřel dveře a zavolal kurátory. "Pánové budeme trénovat, takže dámy odvažte a budete hlídat jak poslouchají"
Kurátoři udělali jak muž chtěl. "Takže dámy, rozdělíme se do dvojic. Začněte tady odsud !"
"....první z dvojce si lehne na lavici, pokrčí a roztáhne nohy. A ta druhá bude hezky lízat a pořádně. Chci slyšet pořádně nahlas od těch prvních, že si to užíváte a když říkám pořádně, myslím pořádně !"
Nastalo ticho, ženám se moc nechtělo. "Dámy nic neslyším, nic nevidím. Mám Vás popohnat ? To co se dělo před chvílí, vám nestačilo ???!!"
"Ano, pane..." zaznělo a ženy trochu neochotně poslechly. Gabriela ležela na lavici, strašně se styděla. Starší žena, žena byla zkušená a věděla co a jak. Gabrielu to za chvíli pohltilo, přestala vnímat okolí, jen zavřela oči a nechala se unášet.
"A vzdychat bude kdo ?" zaznělo nad Gabrielou. Ta pochopila a začala se snažit. Celou místností se ozývalo slastné vzdychání. Za chvíly ženy pomalu odpadávaly. Muž počkal a pak zavelel: " Tak dámy, na čtyři na stůl. Zopakujeme si několik frází, které se Vám budou hodit, pokud budete chtít, aby na vás byli vaši budoucí pánové milejší."
Muž v klidu počkal, až se ženy vzpamatují a každá se poslušně postavila na čtyři na svoji lavici. Ženy se velmi styděly, ale zároveň byly netrpělivé, čekaly, co bude. Muž zavolal kurátory a přikázal jim, vzít si rákosky. Pak si chvíli sedl za svůj stůl a povídá:
" Tak dámy, budete hezky a nahlas opakovat a pokud se mě nebo vašim kurátorům nebude zdát váš přístup, tak vás pánové popoženou !"
" Jsem pánův majetek" . Chvíle ticha. Ženy nechápaly , ale muž jen kývnul na kurátory. Každý z nich se rozpřáhnul a jen tenký hvizd rozštípl to ticho.
".....Auuuuu...." ozvalo se.
"Tak znovu dámy: "Jsem pánův majetek !"
Ženy tentokráte pochopily a opakovaly.
"Nahlas děvky !"
Napomenul muž a kurátoři pochopili. Další rány dopadly na zadky žen.
"Znovu !" "Jsem pánův majetek !" ozvalo se téměř jednohlasně. "To už je lepší a znovu ! Budem to opakovat dokud to nepochopíte !"
Ženy opět opakovaly. "A znovu !"
Takto se to opakovalo alespoň 10 nebo 15 minut. Gabriela už ani nevnímala čas. Velmi se styděla. V hlavě si stále přehrávala, co se všechno od rána stalo a začala chápat že tady nemá naději, že je tady jen kusem masa.
Jen muž s číslem 4 ji vrtal hlavou. Byl takový jiný, co tady vlastně dělal ? Z jejích myšlenek ji vytrhlo: "Jsem děvka, která udělá cokoliv ! Opakujte !"
Ženy opakovaly. Mezitím muž odemknul šuplík u svého stolu, vytáhl podivnou lahvičku a latexové lékařské rukavice. Rukavice začal rozdávat kurátorům, ti si je nandali. Pak udělal další kolo a z lahvičky ženám kápnul na zadek gel. Kurátoři pochopili. Muž se vrátil ke svému stolu a zavelel: "Tak vaši kurátoři Vás budou motivovat i jinak, ale nezapomínejte nahlas opakovat !"
"Jsem pánova otrokyně !"
Kurátoři pomalu opatrně prsty zajeli ženám do dírky v zadečku a pomalu tam začali pulzovat. Každá žena to vnímala jinak, ale všechny se mezitím musely soustředit na to co mají opakovat. Gabriele to bylo nepříjemné, nebolelo to, ale styděla se ještě víc.
"Opakujem opakujem !" Ženy poslušně opakovaly.
Občas některá nebyla dost hlasitá a to už svištěla vzduchem rákoska. Kurátoři byli důslední. Muž opět sáhnul do šuplíku, tentokrát vytáhnul hromadu něčeho kovového. Ženy zpozorněly, ale on nehnul ani brvou:
"No co je, co je ? Máte opakovat děvky !" Pak začal každou obcházet. Začal ženám připínat na bradavky svorku s větším závažím. Každá žena vždy trochu zakňourala a ucukla, ale kurátorova ruka, v jejím zadečku jí připomněla, že se nemá moc vzpírat. Když došlo na Gabrielu, téměř zakřičela bolestí. Muž na to nedbal, plácnul ji po zadku a opět zavelel:
"Drž děvko !" Pak Gabriela pochopila účel závaží. Pulzující ruka kurátora, stále závaží rozhoupávala. Bolelo to, Gabriela chtěla křičet ale zajíkala se, její stud a strach, byl tak velký že jí nedovolil pořádně použít její hrdlo. Muž se zase vrátil ke svému stolu.
"Tak pokračujeme: Jsem jen děvka, udělám zcela cokoliv !" Ženy opakovaly. Patrně se cítily podobně jako Gabriela. Stud, bolest, strach, je ovládaly. Za chvíli Gabriela přestala přemýšlet o věcech a jen si opakovala v duchu co říkala na hlas. Ale stále tam bylo semínko nedůvěry, stále si v duchu i říkala že není taková, že se přece někdo najde, kdo jim pomůže. Ale zase tomu moc nevěřila. Muži jim dali jasně najevo, že to nemá moc smysl. I když věděla, že je to beznadějné, stále tam ta malinká jiskřička byla. Její myšlenky opět přerušil muž:
" Stop. Tak dámy a teď si vyzkoušíme jak jste pochopily princip našeho cvičení. Doporučuju Vám neopakovat jen co jsme se naučili, ale buďte kreativní !"
Muž kývnul na kurátory a ti konečně přestali. Muž udělal několik kroků k nejbližší ženě:
"Ty... kdo jsi ?" "Jsem pánova děvka" zazněla odpověď. "No to není nejhorší, ale chybí tam ta kreativita" ohodnotil to muž učitelsky.
Pak šel k té starší ženě, co Gabrielu lízala: "A co ty kdo jsi ?" " Pane jsem perverzní nadržená děvka, která je vaším majetkem. Můžete si se mnou dělat cokoliv." "No výborně. Zdá se že by z tebe mohlo něco být."
Muž pak šel dozadu k jiné ženě. Gabriela neměla odvahu se ani otočit, ale poslouchala. " Kdy tě můžu potrestat ?" Bylo chvíli ticho, žena si pak dodala odvahy a odpověděla: "Když budu neposlušná pane ?" "To je otázka ty děvko ? Máš štěstí že mám dobrou náladu."
"Kolego, deset rákoskou a pořádně. Aby pochopila, kdo tady kdy co může a nemůže." Gabriela se maličko pootočila a koutkem oka sledovala. Kurátor té ženy na nic nečekal, tvrdě ji položil čelem na lavici, až se její prsa rozplaskly po ploše lavice. Pak jí zkroutil ruce za záda chytil, postavil se z boku a pevně je obě chytil levou rukou. Pravou pak švihal rákoskou. Žena sebou bolestí smýkala a křičela, ale kurátor ji držel pevně. Muž to celé sledoval, počkal až kurátor udělí slíbených deset ran. Když kurátor ženu pustil, chtěla si sáhnout na bolavý zadek, muž ji zastavil:
"Na to ani nemysli děvko ! Klekni na lavici a ruce dáš za hlavu. Na zadek nesahej, nebo dostaneš znovu !"
Žena poslechla, ale bylo vidět, jak ji tečou slzy. Muž přešel k jiné: "Tak co mi řekneš ty...? Kdy tě může pán potrestat ?"
Žena pochopila, jakou odpověď asi očekává: "Kdykoliv, jakkoliv a za cokoliv pane." "No to už je lepší, , vy děvky. Dobře si to pamatujte, jsme teprve na začátku."
Muž přešel k další, k jedné z těch, co musela lízat: "Začni si honit kundu a pořádně děvko !"
Žena nesměle poslechla. Bylo vidět že se taky bojí a věděla, že jí tady nic nepomůže.
Najednou se muž otočil: "Nech ty ruce za hlavou děvko ! Kdo ti dovolil povolit ? Když budu chtít, budeš tu takhle až do rána !"
Žena se opět napřímila, jako by ji někdo píchnul špendlíkem. Muž byl opravdu přísný. Gabriela si najednou vzpomněla na slova muže s číslem čtyři.... "je to zabiják"
Šel jí mráz po zádech.
Pak znovu opakovaly ty věty. Kurátoři nad nimi stáli jako neoblomní drábové.
Občas přiletěla nějaká ta rána rákoskou. I Gabriela dostala, když zapoměla opakovat. Muž byl pozorný a všechno viděl. Ženy plakaly bolestí, studem a ponížením. Některé potichu, některé hlasitěji. To muž zcela ignoroval. A tak to už trvalo několik hodin. Ženy už byly strašně zesláblé. Ale věděly, že pokud poleví, bude následovat trest.
Pak muž konečně řekl: "Tak dámy a dnes už bychom to mohly zakončit. Ty, ty a ty"
Ukázal na Gabrielu, tu starší ženu a ještě jednu vzadu. "Vy jste byly nejpilnější tak vás trochu odměníme."
Gabriela si konečně mohla lépe starší ženu prohlédnout. Byla taky uplakaná, ale cosi v ni bylo hrdé i poslušné zároveň. Bylo na ní vidět, že i když je starší, dbá o sebe a i cvičí. Její postavu a vzhled jí mohla leckterá žena závidět. Měla větší, ale ne zas extrémní prsa, tak čtyřky. Měly krásný kulatý tvar.
Muž položil třetí ženu na záda na svůj velký stůl a zvedl ji nohy. Její kurátor poslušně nohy přidržel. Starší žena pak šla obkročmo na čtyři nad ní, aby ji ta mladší mohla lízat. Gabrielu pak znovu nastavil na záda té starší ženě aby ji mohla lízat. "Tak dámy a tentokrát využijete maximálně i rukou. Chci vidět jak se hezky vzájemně uděláte, tak začněte." Muž pak odstrčil prvního kurátora a začal ženu šukat. Ta poslušné lízala a používala ruce. Starší žena byla evidentně zkušenější a taky to i více prožívala, ale Gabriela to přestala za chvíli vnímat.
"Nahlas dámy, nahlas !" povzbuzoval je muž, jehož penis si užival v první ženě. Za chvíli ho to ale přestalo bavit, přitáhnul si ženu o kousek blíž a zavelel:
"A teď kuř ty děvko !" Žena i když neocotně poslechla. "Ty klekni si na ni, teď ti vylíže ona" Zavelel opět ke starší ženě a Gabriela pochopila. Tak to chvíli trvalo, až byly všichni vysílení. Ostatní na to jen mlčky koukali. Gabriela se strašně styděla, ale zároveň si uvědomila, že ji to i trochu vzrušuje. Muž chvíli počkal, pak ženy poslal na místo.
" Tak dámy, ještě si ukážeme areál, budete tu hezky i makat, nikdo za vás nic dělat nebude. Jo a málem bych zapoměl, nesmíte se spolu vůbec bavit, nebo jinak komunikovat, pokud vám to vyloženě někdo z komise nepřikáže. A nechtějte vědět, co se stane, když vás chytíme !"
Tón hlasu byl sarkastický a škodolibý. "Dvě už jsem dneska na marodku poslal, tak aby jste některá náhodou nešla za nimi !"
Gabriele opět přešel mráz po zádech. Kurátoři je ale připnuli na vodítko a vyrazili za mužem.
Už se šeřilo, ženy poslušně cupitaly za mužem číslo jedna. Ten jim ukázal kde je kuchyň, kde jsou sprchy a koupelna. A také tu byla velká tělocvična. Nakonec kurátoři zavedli ženy zpátky do jejich cel. Bylo tam už připraveno trochu jídla a voda. Gabriela se stále z toho nemohla vzpamatovat, ale pomalu se smiřovala s tím, že už se odsud nikdy nedostane. Pojedla trochu jídla, pak se stulila do klubíčka do postele, přikryla se přikrývkou a s pláčem a vysílením usnula.
Konec druhé části
Komentáre- príspevky
Pridal/a dommuz dňa 10.06.2013.
0 Hlasov
nevim nejsem grafoman
dommuz
Pridal/a darkarian dňa 9.06.2013.
0 Hlasov
dalsi diel bude kedy asi
darkarian
Pridal/a darkarian dňa 9.06.2013.
0 Hlasov
dalsi diel bude kedy asi
darkarian