Emily, část 14. - Dopis

Ráno se Emily pomalu probudila a uvědomila si, že stále leží u pánových nohou. S pocitem lehké úlevy z toho, že se Pán zdá být stále v klidném spánku, se rozhodla nepohnout a zůstat v klidu. Avšak neodvážila se na něj podívat. Místo toho její pohled klouzal po jeho nohách, které ležely vedle ní. Prohlížela si každý detail: každou žílu, každý chlup, každou nerovnost a jizvu. Byla to pro ni zvláštní chvíle pozornosti a úcty vůči tomuto muži, který ji ovládal a ponížil, ale zároveň jí poskytoval pocit ochrany a bezpečí.

A tak tam ležela, s hlavou plnou myšlenek a srdcem plným emocí, zatímco Pán pokračoval ve svém klidném spánku vedle ní. Byla to chvíle klidu a ticha, která jí poskytovala pocit míru a harmonie.

A pak si Emily všimla klíče položeného na nočním stolku a srdce se jí rozbušilo. Byla to možnost, únik zpět do svého života. Něco v ní jí však říkalo, že to není ta správná volba. Bylo to, jako by byla svázána neviditelnými nitkami, které jí bránily v pohybu. Něco jí vnutilo, že tu musí zůstat, ať už to bylo kvůli zvláštnímu poutu k Pánovi nebo z jiných, neuchopitelných důvodů. Byla to volba, kterou nebyla schopná racionálně vysvětlit, ale byla to volba, která pro ni byla v daném okamžiku nejvíce správná.

Když se Pán konečně probouzel, byla to chvíle, které se Emily bála, i po které toužila zároveň. Když ji pohladil ve vlasech, její tělo se zachvělo nejistotou a obavou z toho, co bude následovat.

Po ranním rituálu, když se Pán pro Emily vrátil do sprchy, stála tam stále se sklopenou hlavou, hledící na dlaždice. Nepřátelský chlad koupelny ji nevystrašil ani nezahnal její pocit poslušnosti, který ji udržoval na uzdě. Když se k ní přiblížil, neodvážila se na něj podívat, ani když ji vedl do jednoho z pokojů. A tak se předala osudu, následujíc pánovy kroky do dalšího místnosti, aniž by vyjadřovala jakýkoliv nesouhlas nebo odpor.

"Toto je tvůj pokoj," prohlásil Pán, zatímco vedl Emily přes práh. Její srdce se rozbušilo ještě rychleji, když vstoupila do místnosti, ale stále se neodvažovala se na Pána podívat. Pohled držela sklopený k zemi.

Poté se opatrně rozhlédla po pokoji, její pohled se stále držel při zemi. Místnost byla skromně zařízená, ale její obsah jasně vypovídal o jejím účelu. Na jednom konci stála prostorná klec, která působila jako dominantní prvek celého pokoje. Na protilehlé stěně viselo zrcadlo, které odráželo obraz Emily, ale ona se neodvážila na něj podívat. Další nábytek byl minimální, ale to, co tam bylo, bylo pečlivě vybráno a vytvořeno tak, aby poskytovalo maximální pohodlí. Byla to chvíle, kdy se musela smířit s tím, že toto je její prostředí, její svět, kde je pouze nástrojem v rukou svého pána.

"Pane, děkuji vám za tento pokoj," pokorně a poníženě prohlásila Emily, poslušně skloněná hlavou. Její hlas zněl slabě a třáslavě, plný oddanosti a poslušnosti.

Pán jí jemně naznačil, aby šla dál, a ona poslušně pokračovala rovnou do klece. Její kroky byly tiché, jako by ji vede nějaká neviditelná ruka, která ji nutila splnit každý pánův příkaz.

Když dorazila ke kleci, neváhala ani chvíli a poslušně se do ní vklouzla a posadila se na její měkký povrch.

"Pane, děkuji vám," vydechla s poddajností, která se promítala v každém slově. "Jsem jen vaše, vaše poslušná služebnice," dodala tiše, s jistou dávkou odhodlání a hrdosi, vědoma si své role a účelu v tomto domě.

Pán potěšen přinesl Emily do klece misku s míchanými vajíčky a ona mu pokorně poděkovala za snídani. Její žaludek kručel hladem a představa jídla ji učinila rozrušenou. S taktností a pokorou se ujala tácu s miskou a s chutí začala jíst.

Zatímco jedla, Pán se s ní rozloučil a odešel z domu. Emily zůstala sama v kleci, stále pohroužená do jídla, ale brzy začala pociťovat osamělost a touhu po jeho návratu. Byla to chvíle, kdy si uvědomila, že její existence je zcela závislá na jeho vůli.

Když dojedla poslední sousto, odvážila se vylézt z klece. Její tělo bylo stále oslabené, ale touha po pohybu ji hnala kupředu.

Jakmile stála mimo klec, opatrně se rozhlédla po místnosti. Její pohled padl na zrcadlo. Co uviděla, ji zneklidnilo i vzrušilo zároveň. Její tělo bylo pokryto modřinami a červenými šrámy po bičování, ale přesto zůstávalo pevné a svěží.

Emily si pozorně prohlížela každou jednotlivou stopu na svém těle. Byly to bolestivé připomínky minulosti, ale zároveň i důkazy její síly a odhodlanosti. Když se podívala na svůj obraz ve zrcadle, cítila, jak se v ní probouzí malé vzrušení v podbřišku. Ty stopy jí připomínaly nejen bolest, ale i touhu a vášeň. Čím déle si prohlížela své tělo, tím více cítila, jak její klín vlhne, jak se v něm rodí touha po uspokojení.

Přestože věděla, že by se měla odvrátit a tuhle touhu odmítnout, nedokázala se ovládnout. Její prsty se třásly, ale zároveň se bála dotknout se své vlastní kundičky. Bylo to jako boj mezi touhou a sebezáchovou, a přestože cítila, že ji k tomu srdce hrne, její rozum jí přikazoval zastavit se.

Stála tam, před zrcadlem, s prsty, které se třásly touhou, ale nedokázala udělat ten první krok. Byla to chvíle plná napětí, která v ní vyvolávala smíšené pocity strachu a vzrušení. Byla to chvíle, kdy si uvědomila, jak moc je ztracená ve svém vlastním těle, a jak moc ji ovlivňuje vůle jejího Pána.

Pomalu se položila na zem a pozorně si prohlížela svou kundičku. Byla to kundička, která prošla mnoha těžkými chvílemi, a přesto zůstávala krásná a lákavá. Její pysky byly jemné a narůžovělé, zatímco vnitřek byl vlhký a připravený na jakékoli uspokojení.

Když si ji prohlížela, představovala si, jak do ní pomalu proniká pánův penis. Byl tvrdý a vzrušený. Pomalu do ní vstupoval a ona si představovala, jak se její kundička rozšiřuje a přijímá ho. Byl to penis, který byl znamením Pánovy moci a kontroly, a Emily ho přijímala s pokorou a oddaností.

Ležela na zemi, stále více vzrušená, ale zároveň sexuálně frustrovaná. Bojovala s touhou dotknout se své kundičky, ale stále se bála udělat ten krok.

Nakonec se rozhodla rozptýlit své myšlenky a najít nějaký únik. Prohlížela si místnost kolem sebe, hledala cokoli, co by jí mohlo odvést od té tíživé frustrace. Pak ji napadlo napsat Pánovi dopis. Byla to zvláštní myšlenka, která ji napadla, aniž by věděla proč. Nevěděla, jaký bude mít tento krok dopad, jestli to bude rozumné nebo úplně neuvážené. Sedla si k psacímu stolu a začala psát, slova se jí hrnula na papír, zatímco v duši zůstávala smíšená přání a obavy ohledně toho, co následovat.

"Drahý pane,

S těmito slovy se obracím na vás jako na svého Pána a ochránce. Cítím se povinna vyjádřit svou nekonečnou oddanost a touhu sloužit vám ve všech směrech. Vaše přítomnost mě naplňuje pokorou a vzrušením zároveň, a já toužím být vaší služkou, která uspokojuje Vás i Vaše potřeby.

Své tělo a duši Vám nabízím jako nástroj k Vašemu potěšení. Mé jediné přání je vidět Vás šťastného a spokojeného, a jsem připravena udělat cokoli, abych Vám poskytla tu radost, kterou si zasloužíte. Mé tělo je Vaše hřiště, nástroj k uspokojení Vašich nejhlubších přání, a já se cítím poctěná, že mohu být tím prostředkem, který Vás naplní blažeností.

Vaše přání jsou pro mě zákonem, kterému podléhám s radostí a oddaností. Každý Váš rozkaz mi přináší vzrušení a radost, a já se cítím naplněná pouze tehdy, když jej můžu splnit. Mé tělo a duše jsou Vaším majetkem, a já se těším na každou příležitost, kdy Vám to budu moci prokázat.

S láskou a oddaností,
Vaše Emily"